|
Wir sind für unsere Arbeit auf Spenden angewiesen. Bitte beteiligen Sie sich, wenn Sie diese Seiten nützlich fanden |
|
Stadtgericht Prag
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
18 Co 538/2006-112
|
|
| ........... |
| Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně |
JUDr. Evy Keményové a soudců JUDr. Blanky Kapitánové a JUDr. Miroslava Stoklasy
v právní věci žalobce: |
| INTERCABLE VERLAG AG., se sídlem Švýcarsko, 6331
Hunenberg, Im Bosch 37, IČ: CH-170.3.014.010.8, |
zastoupený Mgr. et Mgr. Patrikem
Tauerem, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti žalovanému;
1 \ se sídlem, |
I, zastoupený JUDr. Pavlem
|
| Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Ve Studeném 117/5a, o zaplacení 1.280,— € s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. června 2006, čj. 5 C 153/2005 - 50, |
| takto: |
| Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje. |
| Ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta. |
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.382,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta.
Odůvodnění |
Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení 1.280,-- € s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. |
| Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žaiobce na žalovaném domáhal zaplacení sporné částky na základě tvrzení, že dne 25.10.2004 byla mezi účastníky uzavřena smlouva č. 176457, žalobce se zavázal publikovat inzerát žalovaného na webové adrese www.intercable.ch. zasílat žalovanému knižní podobu inzerce a inzerci na CD-Romu, to vše za cenu 1.290,- € ročně po dobu pěti let, tj. po dobu pěti vydání. Na zaslanou fakturu reagoval žalovaný tak, že nic nezaplatí, neboť sc cítí podveden když obchodní zástupce žalobce ho neinformoval o ceně. Žalobce tvrdil, že na předmětné smlouvě však cena „figuruje" zcela jednoznačně a žalovaný také smlouvu podepsal. |
| Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a argumentoval tím, že smlouva, jíž se žalobce dovolává, je neplatným právním úkonem, neboť podpis na této listině byl získán na základě falešných informací od údajného zástupce žalobce Iskendera Ózera. Žalovaný si od žalobce žádné služby neobjednal, zástupce žalobce se dostavil do sídla žalovaného bez předchozího ujednání a informoval jednatelku o tom, že zanese údaje žalovaného do ,jakési mezinárodní databáze firem", a v souvislosti s potvrzením aktualizace těchto údajů nechal listinu, na základě které se požadovaného plnění domáhá, potvrdit podpisem jednatelky. |
| Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. (dále jen ZMPS) je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Užití práva posoudil podle § 9 a § 10 ZMPS s tím, že mezi účastníky došlo k dohodě o volbě práva („příslušný švýcarský zákon"). |
Z hlediska skutkového vzal z výpovědi svědka Ózera a z listiny - smlouvy č. [76457
za prokázané, že svědek kontaktoval žalovaného, za nějž jednala L \ která |
s ním také podepsala smlouvu o placené inzerci a zavázala se žalobci zaplatit po dobu
následujících pěti vydání cenu za jeden inzerát ve výši 1.290,— €. Neuvěřil výpovědi
svědkyně L pokud uvedla, že v uvedeném formuláři, který žalobce označil
jako smlouvu 176457, byly v době jejího podpisy uvedeny jen údaje ohledně žalovaného
(dřívější sídlo opravené na současné sídlo). Stejně tak za nevěrohodnou považoval výpověď
svědka A z důvodu jeho nevědomosti o rozhodných skutečnostech". Na
zjištěný skutkový stav aplikoval soud 1. stupně švýcarský obligační zákoník ze dne 30.3.1911 a vztah mezi účastníky posoudil jako obstarání záležitosti určitého druhu spočívající v prezentaci firmy prostřednictvím k tomu určených publikačních prostředků za stanovenou cenu, konkrétně jako „smluvní typ příkazní smlouvy" (ČI. 394 ••• 406 obligačního zákoníku), kde je rozhodující přijetí objednávky pro zhotovitele. Konstatoval, že za objednávku sc považuje taková objednávka, která nebyla okamžitě odmítnuta, jestliže se vztahuje na vyřízení toho, co zhotovitel provádí na základě životnosti. Dospěl k závěru, že v daném případě „při nespornosti mezi účastníky", že žalovaný vrátil žalobci jím zaslané podklady včetně CD-Romu, nelze mít za to, že by vznikla právoplatná objednávka. Z uvedených důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl a výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 150 o.s.ř., když důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady procesně úspěšnému žalovanému spatřoval v tom, že „obě smluvní strany nepřistupovaly ke svým smluvním ujednáním jasné a srozumitelně, tak, aby předcházely do budoucna zcela zbytečným sporům". |
| Rozsudek napadl žalobce i žalovaný včas podaným odvoláním, z jehož obsahu vyplývá, že jej založili na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., tedy soudu I. stupně vytýkali nesprávné právní posouzení včci. Žalobce polemizoval s výkladem čl. 396 až 404 švýcarského obligačního zákoníku, jak jej provedl soud I. stupně. Namítal, že nebylo přihlédnuto k obecným ustanovením švýcarského obligačního zákoníku, a nebyla tedy aplikována ani obecná zásada imanentní pro soukromé právo, zejména zásada dispoziční, tedy možnost upravit si obsah obligace odlišně od zákona. Zdůrazňoval, že soud I. stupně zásadně pochybil, pokud aplikoval ustanovení o příkazu, který je jakousi sběrnou smlouvou, a neaplikoval ustanovení § 369 až § 379 obligačního zákoníku o smlouvě o dílo. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. |
| Žalovaný svým odvoláním brojil proti výroku II. o nákladech řízení a argumentoval tím, že k použití výjimečného ustanovení § 150 o.s.ř. nebyl v rozhodované věci důvod. Akcentoval způsob jednání zástupce žalobce, které označil jako klamavé a tvrdil, že žalovaná strana se stala obětí takto provedeného prezentování služeb. Navrhl, aby v tomto výroku odvolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení vynaložených žalovaným. |
Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně
řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1,5 o.s.ř.). Přihlédl přitom k omezení
odvolacích důvodů uvedeném v § 205a odst. 1 o.s.ř., posoudil námitky protistrany podle
§ 211a o.s.ř., a podle § 213 odst. 3 o.s.ř. zopakoval dokazování a provedl opětovný výslech
svědkyně L a výslech jednatele A i jalronftíasITTTka řízení. |
| Důkaz výslechem svědka Ožera nebylo možno zopakovat, neboť tento svědek je neznámého pobytu, hledán Interpolem. V ustanovení § 125 o.s.ř. jsou jednotlivé důkazní prostředky uvedeny pouze příkladmo, soud si může určit způsob provedení důkazů podle konkrétních okolností případu. V posuzované věci, za dané procesní situace, kdy byl výslech svědka Ózera objektivně vyloučen, odvolací soud provedl důkaz listinou, v níž byla protokolárně zaznamenána výpověď uvedeného svědka (protokol zjednání konaného před soudem I. stupně dne 15.2.2006). Po takto doplněném dokazování učinil následující skutkový závěr, kterým se odchýlil od skutkových zjištění učiněných prvostupňovým soudem. |
Bývalá jednatelka žalovaného, Li neměla v úmyslu uzavřít se svědkem
Iskenderem Ózrem jakoukoliv smlouvu o čerpání jím nabízených služeb poskytovaných žalobcem, a tedy ani dohodu o volbě práva. Listinu s anglicky psaným textem a vyplněnou pouze uvedením kontaktních údajů žalovaného, bez uvedení ceny v kolonce nadepsané „Price of the Insertion" podepsala poté, co ji svědek Ózer ujistil, že jde pouze o bezplatné ověření dat žalované společnosti pro účely aktualizace databáze evropských firem, a k tomu také směřoval její projev vůle. |
Toto skutkové zjištění učinil odvolací soud z výpovědi svědkyně L a
z výpovědi A •, které vzájemně korespondují a odpovídají způsobu vyplnění
„objednávky" (přepsaná číslice obvodu Prahy). Obsahu listiny kde je zaznamenána výpověď svědka Ózera, odvolací soud neuvěřil, neboť tato výpověď zůstala v řízení zcela osamocena, nepodpořena ostatními provedenými důkazy. |
Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalovaného důvodné j e .
Se zřetelem ke skutkovému závěru o tom, že mezi účastníky nedošlo ani k uzavření dohody o volbě práva, posoudil odvolací soud otázku užití práva podle § 10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb. v posledním znění (dále jen ZMPS), podle něhož nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádáni daného vztahu. Jiné smlouvy než taxativně uvedené v odst. 2 pod písm. a/ - g/ citovaného ustanovení spravují se zpravidla právním řádem státu, ve kterém mají obě strany sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v temže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena. Citované ustanovení ZMPS tedy právě dopadá na případ, kdy strany neprovedly volbu práva, za této situace je zákonný hraniční určovatel dán požadavkem rozumného uspořádáni závazkového vztahu, v daném případě je to právní řád místa, kde byla smlouva uzavřena, tj právní řád České republiky. |
Z ustanovení § 4 ZMPS vyplývá povinnost při řešení daného právního poměru použit stejného právního řádu pro platnost právního úkonu, i pro následky jeho neplatnosti. I v případě posouzení uvedené smlouvy jako neplatného právního úkonu, se proto užije právní řád České republiky. Jedná se o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, dopadá na něj proto režim obchodního zákoníku (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku), který, pokud jde o úpravu právních úkonů obsaženou v občanském zákoníku, doplňuje ji v § 266 a následujícím podle potřeb obchodních vztahů. Především platí, že jeli součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona (§ 262), nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součástí. Základní zásadou při posuzování otázky platnosti právních úkonů v obchodním styku je přitom zjištění úmyslu toho, kde jednal. V daném případě na podkladě učiněného skutkového závěru, i z hlediska § 267 odst. 3 obchodního zákoníku, dospěl odvolací soud k závěru, že důvod neplatnosti se vztahoval i na dohodu o volbě práva. Platnost smlouvy jako právního úkonu je tedy třeba posoudit podle § 34 a následujícího občanského zákoníku s odchylkami upravenými obchodním zákoníkem v § 266 a následujících. Náležitosti platného právního úkonu upravuje § 37 občanského zákoníku. Náležitostí vůle je danost, svoboda, vážnost a absence omylu. Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právě o takovouto situaci se v rozhodované věci jedná. Z důvodu omylu vyvolaného svědkem Ózerem nebyl projev vůle bývalé jednatelky žalovaného projevem vůle směřujícím k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úplatném poskytování svědkem nabízených služeb. Jednalo se přitom o omyl podstatný (rozhodující), bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, neboť vůle bývalé jednatelky žalovaného byla zaměřena k jinému právnímu úkonu. Právní úkon učiněný v omylu (§ 49a obč. zák) nepožívá právní ochrany, pokud se jeho neplatnosti oprávněná osoba dovolá, a v rozhodované věci nebylo sporu o tom, že tak žalovaný učinil. Za této situace je předmětná smlouva neplatná, žalobce se proto na základě ní nemůže úspěšně domáhat požadovaného plnění. S tímto odlišným skutkovým a právním závěrem odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť výrokově je věcně správný.
|
K procesnímu postupu odvolacího soudu, kdy nebylo vyhověno opakované žádosti zástupce žalobce o odročení jednání nařízeného na den 13.7.2007 z důvodu čerpání dovolené právního zástupce žalobce, odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 28.2.2001, sp. zn. 33 Cdo 2106/2000), z níž vyplývá, že čerpání dovolené advokátem samo o sobě nezakládá důvod pro odročení jednání.
Podle ustanovení § 150 o.s.ř., které soud I. stupně v projednávané věci aplikoval, soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo z části přiznat, jestliže jsou k takovému postupu dány důvody hodné zvláštního zřetele. Ze slovního znění citovaného ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že jde o ustanovení výjimečné, jež má soudu umožnit, aby mohl přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá a jejich použití by mohlo v konkrétním případě odporovat dobrým mravům. Citované ustanovení je výjimkou z ustanovení § 142 o.s.ř., jímž je provedena zásada odpovědnosti za výsledek řízeni, a podle něhož se povinnost k náhradě nákladů řídí výsledkem řízení, tedy mírou úspěchu ve věci samé. Při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele a výjimečnosti případu ve smyslu § 150 o.s.ř., je třeba přihlédnout zejména k poměrům všech účastníků řízení. V posuzované případě nebyl dán pro užití citovaného ustanovení občanského soudního řádu důvod, neboť jde o obchodní vztah mezi podnikateli, a nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti , které by odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému odůvodňovaly. Odvolací soud proto v tomto výroku rozsudek soudu I. stupně změnil a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (stejně tak v odvolacím řízení, ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení tvořených odměnou za právní zastoupení. Podle § 3 odst. 1 bod 5 počítané podle kurzu CZK - € / Kč k datu rozhodnutí, punctum 35.878,- Kč) odměna právního zastoupení před soudem 1. stupně činí částku 9.881,70 Kč včetně paušální částky dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 10.331,70 Kč spolu s 19 % DPH 12.400,- Kč. Stejná výše sazby odměny platí i pro odvolací řízení , právní zástupce žalovaného však učinil 5 úkonů právní služby (odvolání -75,— KČ, nesouhlas se zpětvzetím žaloby, 3x účast u jednání á 300,-- Kč - § 13 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.). Spolu s 19 % DPH činí celková výše odměny v odvolacím řízení 13.382,-- Kč. |
| Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. |
| .......
|
| V Praze dne 13. července 2007 |
|
KONTAKTADRESSEN |
|
ADRESSBUCHSCHWINDEL IM EUROPAPARLAMENT |
|
DIE RECHTSLAGE IN |
|
RECHTSANWÄLTE |
|
JURISTISCH |
|
IN EIGENER SACHE |
|
|
EXTERNE LINKS |
|
|
